Dáma, která letos oslavila šestasedmdesáté narozeniny a teď v létě také osmnáct let střízlivosti, na svůj věk rozhodně nevypadá. Hádali byste jí podstatně nižší věk „Děkuju, ale víte, jednak je to genetika, a pak když zažijete to, co já, tak se o sebe začnete víc starat. Jednak kvůli sobě, ale taky proto, aby se na vás okolí nedívalo jako na chudinku,“ odbyde Bohunka Nováková skromně kompliment na svůj věk.
„Pocházím z alkoholické rodiny, takže jsem pro pití určitě měla předpoklady. Moje maminka byla abstinentka, ale tatínek byl takzvaný hladinkář. Jako děti jsme ho spolu s mými dvěma bratry zbožňovali, protože pro nás pořád vymýšlel nějaká dobrodružství. Časem jsem ale přišla na to, že byl vlastně pořád trochu přiopilý, a proto byl tak veselý. Nikdy sice nikam nespadl nebo si neublížil v opilosti ale pokud tu svou hladinku neměl, byl protivný,“ vzpomíná na své dětství a první kontakt s alkoholem.
Žena, která vyrůstala v Praze, se vždycky ráda bavila, a alkohol k tomu mezi mládeží prostě patřil. Dlouhou dobu ale nezdravou hranici nepřekročila, i když už tehdy neměla pevnou záklopku. „Paní doktorka Pecinovská (adiktoložka z VFN v Praze, pozn. red.) říká, že u mě byl alkoholismus talent i píle,“ směje se na vlastní účet Bohunka Nováková a dodává, že už v mládí měla vysokou toleranci k množství vypitého alkoholu. „Tehdy jsem byla na svoji výdrž pyšná, zvládla jsem vypít víc než kluci a nebýt pod obraz. Dnes už vím, že právě moje výdrž k té závislosti hodně přispěla.“
V pětadvaceti letech se pak dala dohromady se svým manželem, s nímž letos oslavila padesátileté výročí společného života v příslovečném „dobrém i zlém“. Rychle za sebou se jí narodily dvě děti, syn a dcera, a jak sama Bohunka Nováková říká, několik let nebyl na žádné party ani pití čas. „Až když děti vyrostly, začala jsem se víc potkávat se svou kamarádkou, u níž v domácnosti se docela pilo, takže jsem od ní vždycky přišla domů trochu nacamraná, jak říká můj manžel. Opravdu jsem se ale rozpila až později, když jsme domů dostali na opatrování nemocnou tchýni.“
Bylo jí lehce přes padesát, když se k nim do domu přistěhovala manželova maminka s těžkou cukrovkou, jíž navíc amputovali nohu, a byla tak plně odkázaná na pomoc druhých. Bohunka v té době pracovala v cestovní kanceláři a vydělávala dobré peníze, takže pro rodinu i ekonomicky dávalo smysl, že zůstal doma manžel. Bohunka chodila do práce a o tchýni pečovala večer. Sdílení jedné domácnosti s nemocným člověkem, který svůj stav těžce nese, ale pro ni bylo extrémně náročné. „Byli jsme pořád doma zavření všichni spolu, nikam jsme nechodili, protože to prostě nešlo. A někdy toho na mě už bylo prostě příliš,“ vypráví. „Často jsem tak přišla domů z práce a hned vypila dvě piva, je tak, na žízeň. Pak jsem rodině udělala večeři. Jenže po ní jsem si ještě otevřela lahev vína...“
Podobně jako kdysi její tatínek, ani ona se neopíjela do bezvědomí. Postupně si však dávky přidávala a přidávala. Začalo to u vína, pak došlo i na tvrdý alkohol. „Dala jsem si dvě deci, pak tři a za půl roku už celou sedmičku. Potom jsem přidala vodku a pak už to jelo,“ glosuje svou tehdejší cestu do závislosti.
V době, kdy tchyně po šesti letech nemoci zemřela, Bohunka už svoje pití neměla pod kontrolou. „Vždycky jsem říkala, že když budu chtít, tak přestanu. Ale že prostě zatím nechci. A když už jsem chtít začala, utnout to nešlo,“ vzpomíná na doby, kdy schovávala lahev vodky ve skříni ve svém pokoji. „Vzpomínám si, jak jsem si tehdy říkala: Bohuno, už se vezeš. Nedokázala jsem si ale poručit. Nakonec jsem zapíjela všechno – že je venku hezky, že prší, že třeba zemřel nějaký herec... Sama pro sebe jsem hledala důvody se napít. A nemuselo to být ani večer, v jednu chvíli už jsem začínala od rána.“
Její manželství se vlivem všech událostí propadlo do hluboké krize, manžel s ní postupně úplně přestal komunikovat. „V podstatě mě hodil přes palubu, ale dnes už vím, že to z jeho strany byl projev velkého zoufalství. Starat se o matku a ještě o mě bylo nad jeho síly.“ Manželé se dostali až na pokraj rozvodu, když Bohunka Nováková souhlasila s nástupem do léčebny. Léčbu absolvovala, jenže měsíc po návratu domů přišla recidiva. „Během léčby jsem věřila, že budu abstinovat, ale představovala jsem si to moc lehce. Prostě tak, že si stejně občas jednu skleničku dám. Což byl samozřejmě nesmysl, protože jsem tu ,jednu skleničku' velice brzy nezvládla ukočírovat.“
Ani manžel ji tehdy v nově nabyté střízlivosti příliš nepodporoval, znal sliby z dřívějších let a nevěřil tomu, že tentokrát dokáže vydržet. Nedokázala, rychle se zase rozpila. Po pár měsících po první léčbě absolvovala druhé kolo, opět ale neúspěšně. Pila hodně, a i když jí nebylo dobře, bála se abstinenčních příznaků a odkládala představy, že by se léčila znovu, hledala výmluvy. Jenže kromě jejího fyzického stavu se zhoršoval i ten psychický. Dokonce se pokusila o sebevraždu, spolykala prášky a týden si pobyla na psychiatrii. Právě tehdy se potkala s adiktoložkou z pražského Apolináře Olgou Pecinovskou, která ji sem přišla navštívit a změnila směr Bohunčina života. „Dodneška si pamatuju, co tehdy měla na sobě,“ usměje se Bohunka. „Setkání s paní doktorkou pro mě bylo zásadní. Nelámala mě tím, že se musím jít léčit. Řekla mi prostě, že jsem sice už hodně zaseklá v alkoholu, ale že mám ještě pořád šanci se vyléčit.“
Lékařčina slova v Bohunce rezonovala i po návratu z psychiatrie, kde v tu chvíli léčbu odmítla. Doma ještě nad sebou chvíli přemýšlela a pak se sebrala a odjela do Apolináře objednat se na léčení, kde jí nabídli nástup za tři týdny. V té době nepít nevydržela, navíc se ještě týden před nástupem do léčebny manželé stěhovali mimo Prahu, do domu u lesa, takže zvažovala, že se na všechno vykašle a nenechá manžela samotného. Rodina – muž i obě děti – ji ale tehdy přesvědčili, že musí vytrvat.
A dokázala to, Bohunka Nováková letos slaví „plnoletost“ své abstinence. „Nepiju vůbec, vím, že si nesmím dát ani kapku. Dokonce si nedávám ani bonbony s alkoholem, pro jistotu. A když mě někdo, kdo nezná moji historii, vyzývá k pití třeba na nějaké oslavě, říkám, že mám prášky, které se s alkoholem nesnesou,“ prozrazuje Bohunka Nováková. Zároveň dodává, že zásadní roli v léčbě hraje psychika, chuť vydržet. A taky podpora zvenku. Dvakrát do roka proto absolvuje doléčovací pobyt s ostatními vyléčenými ženami, má svou psycholožku. Navíc nejen o vlastním alkoholismu vydala už tři knihy. „Na ženy, které prošly léčebnou, se společnost často dívá špatně, že jsme ,skončily v léčebně'. Na to jsem úplně alergická. Mnohým z nás naopak léčebna zachránila život a musely jsme najít hodně síly se se závislostí poprat.“
Ani tenhle příběh ale nemá jenom happyend. Rodinná náchylnost k pití se bohužel projevila i u Bohunčiných mladších sourozenců a oba její bratři zemřeli shodně ve třiapadesáti letech, byť pět let po sobě, na následky spojené s alkoholem. První z nich upadl na chodníku a rozbil si hlavu tak, že už se jeho mozek nedokázal vzpamatovat. Tou dobou byla Bohunka shodou okolností v Apolináři na léčení. „Bratr přitom ani nepil dlouho, nepil ani v mládí, začal, až když ho po povodních propustili z Karlínského divadla, kde předtím pracoval,“ vzpomíná na prostředního sourozence Bohunka. Zato její nejmladší bratr byl prý zvyklý odmalička pít hodně tekutin, bohužel se od vody postupně propracoval k pivu, které však popíjel stejně intenzivně. Nakonec zemřel na kardiomyopatii. „Pravda však je, že kdyby to nebyla tahle příčina, dostala by ho pokročilá cirhóza jater,“ uzavírá Bohunka a dodává vlastní radu, jak nespadnout do závislosti:
„Nedávejte si tu první skleničku. Protože když si nedáte tu první, nebudete si dávat ani všechny ty další.“
