„Byla jsem nervák. Celý svůj život jsem prožívala ve velkém vnitřním napětí. Nebylo mi v tom vůbec dobře, ale nevěděla jsem, jak to řešit, a snažila jsem se to skrývat. Když mě něco trápilo a zeptala jsem se mamky, její odpověď byla většinou ve smyslu, že to musím nějak zvládnout, že to je prostě život. Dnes vím, že to myslela dobře, ale mně to tenkrát nepomáhalo, spíš jsem se naopak víc uzavírala do sebe,“ začíná svůj životní příběh dvaačtyřicetiletá Taťána Machová.
„Na základce jsem si připadala ošklivá, tlustá, i když dnes vím, že to byl jen můj pocit. A nesnášela jsem se třeba za to, že jsem velmi často zčervenala, když jsem se cítila trapně. A tyhle pocity trapnosti a nervozity mě provázely i později na střední škole. Když jsem pak na vycházkách na internátu na střední začala chodit na pivo, zjistila jsem, že právě to mě dokáže uvolnit a špatné pocity zahnat...,“ vzpomíná Taťána na svůj první kontakt s alkoholem a dodává, že jako mnoho dalších teenagerek bojovala s úzkostí, nízkým sebevědomím a pocitem vlastní nedostatečnosti.
Chození na pivo s kamarády pro ni však ještě problém neznamenalo, byť postupně alkoholu přibývalo. Přes týden chodila na pivo během vycházky na internátu, o víkendu následovaly „pařby“ s partou doma. Nepila ale nikdy víc než její okolí, prostě jen zapadla mezi ostatní.
Ve škole se Táně dařilo, po střední nastoupila na VOŠ, kde však podle svých slov asi poprvé zažila opravdu paralyzující úzkost. „Vzpomínám si na zkoušku z angličtiny, která mi jinak šla na jedničky. Při ní jsem se ale úplně zasekla a nebyla jsem schopná ze sebe dostat slovo. Ani učitel nevěděl, co se mnou má dělat. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo dostat se pryč.“
Jediný způsob, jak se uvolnit, tehdy nacházela v alkoholu. „Když jsem si pak na obhajobu diplomky do kabelky vzala tequilu v plastové lahvičce, abych zahnala strach, poprvé jsem si uvědomila, že moje pití asi není normální. Na druhou stranu jsem věděla, že obdobně to dělá řada jiných lidí třeba před pracovním pohovorem, takže jsem si to dokázala omluvit.“
Blok z komunikace v angličtině si s sebou však Taťána odnesla i do práce. Po škole nastoupila jako účetní do hotelu, kde se cizí jazyk často používal, a ona často nebyla schopná v daný moment reagovat. Aby se uvolnila, využívala příležitosti se napít, třeba chodila po práci na víno s kolegou a vypili klidně dvě, tři, někdy i čtyři lahve vína. Stejně tak se stresem pomáhaly akce s kamarády – Taťána vzpomíná třeba na jeden vodácký víkend, kterým se podle svých slov prochlastala tak, až na ni ostatní byli naštvaní. „Nepila jsem každý den, ale často se stalo, že když už jsem se napila, tak pořádně.“
Po dvou letech v práci se nakonec rozhodla se svým blokem z jazyka poprat aktivně a vyrazila na dva roky do Spojených států jako au pair. Tady alkohol sice omezila, stejně si ho ale úplně nedokázala odepřít – třeba když měla narozeniny, řídila auto po dvou skleničkách vína, což je v Americe zásadní prohřešek, který ji mohl stát místo, pokud by se na to přišlo. Jednou se pak ve svém volnu s partou kamarádů opila natolik, že své hostitelské rodině pozvracela dům. „Byl to velký průšvih, který mě opět mohl stát místo. Tehdy mě ale ještě dokázali omluvit, protože mi nedlouho předtím zemřel děda a oni věděli, že jsem to těžce nesla,“ říká Taťána, která na svou dočasnou rodinu ráda vzpomíná.
Ve Státech taky poznala o osmnáct let staršího muže, který jí ve vztahu dodával sebevědomí. Přesto se rozhodla po dvou letech vrátit do Česka. Přijela nabitá energií a s velkými plány, jak bude cestovat a živit se focením a reportážemi z cest. Když se nedostavila odezva, cítila zklamání. Nejdřív žila Taťána u rodičů, ale necítila se tam svobodná. „Třeba když jsem si ráno chtěla udělat kafe a zapnula jsem si rychlovarnou konvici, mamince to vadilo, protože nebyl levný proud. Ale možná jsme to jen prostě neuměly správně vykomunikovat.“
Po nějakém čase se proto Taťána rozhodla odstěhovat. V té době jí bylo 25 let a měla i dobrou práci jako asistentka generálního ředitele, ráno před prací chodila běhat a o víkendech sportovala.... Jak sama říká, fungovala. Přesto ale vzpomíná, že v té době už pila v podstatě každý den třeba půl litru až litr vína. Pak si našla partnera, s nímž po krátké době začala žít. Jenže brzy zjistila, že má dluhy u lichvářů, neplatí si pojištění... Snažila se mu pomáhat, ale bylo to nad její síly.
„Dneska už nechápu, jak jsem s ním mohla žít, a vlastně se za to stydím. Byla jsem tehdy ale už zpátky ve svém nesebevědomém stavu, takže i když jsem dostala facku, zůstala jsem. Postupně mi ale došly peníze a nakonec jsem našla sílu vztah ukončit,“ říká Taťána, která se však vzhledem ke svojí situaci byla nucená vrátit k rodičům. Doufala, že i to pomůže, aby pití zvládla.
Tou dobou však už se její závislost naplno projevovala, po propitém víkendu začala pít i v pondělí ráno anebo přímo v práci, kde si toho začali všímat i kolegové. „Jednou jsem přespala v práci, pak jsem si došla koupit snídani – koupila jsem si ale samozřejmě i vodku a dala si ji do kafe – a potom si jen vzpomínám, jak mě budila hodná kolegyně, abych jela domů, protože jsem usnula s hlavou na stole.“
Tehdy ji z práce přijel vyzvednout otec a Taťána vzpomíná, že jí dělalo problém i jít. Přesto ještě několik měsíců trvalo, než se rozhodla pro léčbu. Ještě zkusila změnit práci a doufala, že jí tahle změna pomůže. Odešla do headhunterské společnosti, ale rychle si uvědomila, že si našla velmi náročnou pozici. Zprostředkovávala pohovory pro manažery po celé Evropě, organizovala meetingy, opět se vrátil stres z angličtiny... A jediným řešením na všechno pro ni v tu chvíli byl alkohol.
„I rodiče ze mě byli nešťastní, zkoušeli to se mnou po dobrém, po zlém... Nic na mě ale nezabíralo. Vždycky jsem řekla, že to zvládnu sama. Nezvládala jsem ale nic. Musela jsem pít skoro pořád, abych se vyhnula absťákům. Dokonce jsem se pravidelně v sobotu ráno nabízela, že dojdu pro rohlíky, jen abych si mohla na víkend koupit flašku nebo dvě. Jednou jsem dokonce prázdnou lahev vyhodila z okna, abych se jí zbavila, a ona spadla těsně za záda mého táty, který tam tehdy šel.“
Obrat začal ve chvíli, kdy Taťána po osobní křivdě od tehdy blízkého člověka, o níž nechce blíž hovořit, spolykala platíčko Neurolu. Nic se jí, jak vzpomíná, nestalo, kromě toho, že si z toho dne nic nepamatuje. Její stav už však aktivně začali řešit i rodiče, kteří kontaktovali adiktologii v Apolináři a už jí domluvili termín nástupu, pokud do té doby s pitím nepřestane.
„Už jsem opravdu pít nechtěla, vydržela jsem dva týdny, ale pak přišel den, který byl pro mě zlomový.“ Ráno vyrazila do práce, cestou si koupila lahev Becherovky a následně zažila další den, z něhož si téměř nic nepamatuje, kromě toho, že se v jednu chvíli probrala na benzince, že později znovu usnula v parku a že jí ukradli peněženku.
„Byla jsem na kaši jako nikdy dřív, jediné, co jsem dokázala, bylo zavolat mému bývalému partnerovi, který mě vyzvedl, a přespala jsem u něj. Hned ráno jsem zavolala rodičům, že chci nastoupit do léčebny. Dostala jsem strach. Došlo mi, že jsem měla štěstí, že mě jenom okradli. Mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ uvědomuje si Taťána. „Do léčby jsem šla zlomená, ale s tím, že už nikdy nechci pít, protože vím, že jinak umřu. A že chci žít. Bylo mi 27 let.“
Letos v červnu Taťána Machová oslavila 16 let abstinence. Stále se dvakrát ročně účastní doléčovacího programu léčebny. „Doléčovací pobyty do mého života patří stejně jako Vánoce nebo Velikonoce. Je to totiž týden intenzivní práce na sobě a pomáhá mi to nejen v abstinenci,“ říká.
Léčba jí pomohla přijmout sebe sama. „Zásadní bylo přijmout, že jsem závislá, že jsem alkoholička a vždycky budu, a že jedině tím, že nebudu pít, se můj život může změnit. Teprve rok po léčbě jsem asi poprvé v životě zažila pocit vnitřního klidu. Uvědomila jsem si, jaká chci být, a že je v pořádku být někdy žensky křehká a citlivá. Hlavně jsem se ale naučila převzít zodpovědnost za svůj život, nevymlouvat se na okolnosti, s pokorou přijímat věci, které nemůžu změnit. Samozřejmě že ne vždy se to daří, ale snažím se.“
Léčba nikdy není konec příběhu, ale naopak začátek dalšího života. Jak posledních šestnáct let žila Taťána? „Přiznávám, že jsem se po léčbě strašně bála, jestli zvládnu nepít, ale byla jsem rozhodnutá pro to udělat všechno a mám to tak dodnes. Začala jsem prostě žít jinak, třeba pracovní pohovor jsem zvládla bez panáku, sebevědomí a sebehodnota s jednotlivými kroky časem narůstá,“ říká mladá žena, která si hned po léčbě našla práci, krátce nato se odstěhovala od rodičů, o víkendech sportovala, věnovala se turistice a začala taky s akrobatickým rokenrolem, díky čemuž měla kolem sebe partu přátel a zažívala radostné období.
„Bohužel tři roky po konci léčby mi zjistili nemoc kostní dřeně a musela jsem podstoupit transplantaci. A stalo se to, co se někdy stává, že se objevila reakce štěpu proti hostiteli, kdy dárcovské buňky vnímají buňky těla jako cizí a bojují proti nim,“ líčí Taťána, pro niž diagnóza znamenala léčbu imunosupresivy a několika druhy kortikoidů. Ty jí však způsobily vysoký tlak, cukrovku a vysoký cholesterol, takže následovaly další léky. „Měla jsem deprese, fyzicky jsem vypadala hrozně – dole jako kostlivec, horní část těla včetně obličeje jsem měla opuchlou jako bakuli, připadala jsem si jako zrůda Dívala jsem se na sebe do zrcadla a říkala si, jestli má takový život smysl...,“ vzpomíná Taťána, která byla v té době v invalidním důchodu.
Její zdravotní martyrium trvalo přes rok a i díky podpoře z léčebny všechno přestála. „Hodně mi v té době pomáhal i fakt, že nepiju. To byla totiž jedna z věcí, které jsem v té době vnímala, že můžu mít pod kontrolou sama, protože zdraví se mi během předchozích měsíců velmi rychle rozsypalo. To, že nepiju, byl jeden z těch pevných bodů, které mě tenkrát držely. A taky jsem se uklidňovala tím, že to všechno má třeba nějaký smysl, který teď zatím nechápu.“
Po nekonečných měsících začaly léky konečně zabírat a Taťána se pomaličku začala vracet k normálnějšímu fungování. V té době také přes seznamku poznala svého manžela. I s ním si však hned na začátku vztahu prošla dalším zdravotně těžkým obdobím, kdy dočasně skončila na vozíku, protože se jí postupně začaly rozpadat kyčle, asi i vlivem předchozí náročné léčby. „Paradoxně jsme si to docela užívali. Byli jsme čerstvě zamilovaní a můj muž, který má dva metry oproti mým sto šedesáti centimetrům, mě doslova nosil na rukou,“ směje se optimisticky Taťána, která pak prošla operacemi obou kyčlí.
Pak ale zvážní a zamyslí se. „Taky jsem mimo jiné zjišťovala, zda problémy s kostní dření nepřišly kvůli mému předchozímu pití, ale paní doktorka říkala, že ne. Víte, strašně se stydím za svůj život, kdy jsem pila, i když vím, že je to nemoc. Hrozně moc se stydím, vím, že jsem ubližovala sobě i rodině, ale vrátit to nemůžu. Tak se snažím alespoň teď žít jinak a být užitečná, pomáhat, kde můžu. Hodně jsem si taky přerovnala žebříček hodnot. Důležitý je pro mě vztah s manželem, s nímž se navzájem hodně podporujeme, i když občas musíme řešit svoje odlišnosti jako každý. S rodiči je to teď taky fajn, ráda je navštěvuju a jim vděčím za to, že jsem se dostala do léčebny, a když jsem pak byla nemocná s kostní dření, taky mi moc pomáhali. Jsem vděčná, že žiju a že třeba i můj příběh může někomu pomoci. Možná i to je smysl mého života a toho, že jsem neumřela.“
