„Zhruba před pěti lety jsem úplně přestavěla svůj život. Odstěhovala jsem se znovu do Prahy, začala jsem pracovat ve výukovém centru psychoterapeutické metody. A stále jsem oporou pro svoje tři už dospělé děti,“ shrnuje svůj současný život Petra Macková. „A s trochou nadsázky se dá říct, že tam, kde jsem teď, jsem se dostala kvůli všemu, co tomu předcházelo.“
Devětačtyřicetiletá žena, která je střízlivá už 14 let, se s tím, že má za sebou léčbu alkoholismu, nikdy netajila. „Je to pro mě jednodušší a zároveň mi otevřenost poskytuje určitou míru ochrany. Když někam přijdu a rovnou řeknu, že nebudu pít, protože jsem s alkoholem měla problém, všechno je jasné hned od začátku. I když ty zkušenosti jsou nepřenositelné.“
Petřin problém s pitím začal nenápadně, podobně jako v řadě jiných. Rodilá Pražačka se v sedmadvaceti během první mateřské odstěhovala na vesnici, kde v té době neměla žádné přátele. Její manžel měl náročnou práci v Praze, odjížděl brzy ráno a vracel se pozdě večer. Během tří a půl let se jim postupně narodily tři děti a Petra Macková říká, že byla jako správná supermatka pevně rozhodnutá všechno zvládnout.
„Sedm let jsem se takhle starala o děti, dva velké psy a zároveň obhospodařovala náš pozemek. Byla jsem mladá a měla dost energie, takže se mi docela dařilo všechno obsáhnout,“ vzpomíná Petra Macková, ale zároveň dodává, že jednoduché to pro ni rozhodně nebylo.
Když pak přestala kojit nejmladšho potomka, začala si večer jako pomoc k odpočinku dávat skleničku vína. „Najednou jsem byla uvolněnější, veselejší, vrátila se mi energie a byla jsem schopná toho zvládnout ještě víc, což mi samozřejmě vyhovovalo,“ říká Petra. „Jenže z jedné skleničky se poměrně brzy staly dvě, pak tři... A časem jsem si řekla, že vlastně není třeba čekat do večera, až uložím děti.“
Že nemá věci pod kontrolou, si Petra uvědomila zhruba dva roky předtím, než nastoupila léčbu. V té době už potřebovala několik skleniček denně k tomu, aby byla schopná fungovat, a dávky se začaly rychle zvyšovat. „Říkala jsem si, že to možná není úplně ok, jenže na druhou stranu byl alkohol všude kolem mě a dávat si ho bylo prostě normální,“ pokrčí rameny.
Se zvyšujícím se objemem vypitého alkoholu si Petra začala všímat i toho, že jí paradoxně stále míň „pomáhá“. Navzdory tomu, co vypila, byla unavená, necítila se dobře. Zároveň už však nedokázala přestat, představa, že by každý večer nevypila lahev vína, byla nemyslitelná. „Zhruba rok jsem to ale ještě dokázala ustát a celkem dobře fungovat,“ vzpomíná. „Jenže rychle přestala stačit i ta jedna lahev. Navíc mi začalo být jedno, co piju, droga už mě měla a já se jen čím dál víc soustředila na to, jak si ji obstarat.“
S postupem času svoje stavy přes intenzivní snahu nedokázala ututlat před rodinou. „S manželem jsme to ale začali řešit až ve chvíli, kdy jsem ráno nedokázala vstát, aniž bych se napila, takže to už nešlo schovávat,“ říká Petra, která už si v té době uvědomovala, že žít takovýmhle způsobem si jí vůbec nelíbí, zvlášť když přestává být schopná postarat se naplno o děti. „Byla jsem depresivní, unavená, neměla jsem se ráda. Ani tak jsem ale nedokázala přestat, protože představa, že jediná cesta, jak se z toho dostat, je už nikdy nepít, mě děsila.“
Zhruba rok před léčbou už Petra Macková nezvládala normální denní fungování. Rodina na ni sice tlačila, aby se svou situací něco dělala, ona se však intenzivně bránila. „Nejhorší bylo, že tím, že jsme žili na venkově, jsem všude potřebovala jezdit autem, což v mém stavu bylo absolutně špatně. Jenže mi to dlouho procházelo a trochu jsem na to začala spoléhat. Až jsem jednou usnula za volantem a nabourala do stromu. V autě se mnou v u chvíli byly všechny tři děti.“
Zlomový moment v Petřině životě měl s obrovskou dávkou štěstí šťastný konec. Dětem se nic závažného nestalo, relativně dobře dopadla i řidička. „Byla to ale i tak strašná tragédie a pro mě znamení, že takhle už opravdu pokračovat nemůžu. A že je jen na mně s tím něco udělat.“
Ani tohle prozření ji však nepřimělo aktivně zavolat do léčebny a říct si o pomoc. „Byl to hrozný vnitřní boj. Vědomí, že musíte, a zároveň hrůza, že přijdete o tu svou berličku. A jsem vděčná svému manželovi, že ten telefon vzal a na léčbu mě přihlásil.“
Poslední měsíc, než do pražského Apolináře nastoupila, však pro ni byl nejhorší. „Jako bych se v pití ještě snažila dohnat, co jsem mohla. Byl to už v podstatě boj o život.“ Přesto do léčebny nastoupila podle plánu, i když přiznává, že první tři dny měla pocit, že tam nepatří. „Ani v té chvíli mi nepřišlo, že bych měla být mezi alkoholičkami. Naštěstí mi poměrně rychle začalo docházet, že mi mají v léčebně co říct,“ uvědomuje si zpětně Petra, které přísný režim v léčebně nakonec velice vyhovoval a čtyřměsíční program absolvovala najednou.
Přesto pro ni návrat nebyl snadný. „Po léčbě je vždy rizikový první rok, ale úplně nejtěžší bylo vrátit se domů. Uvědomovala jsem si, že jsem poslední dva roky svého života strávila v mlze a že zatímco jsem stála opodál, všichni ostatní se někam posunuli beze mě. Bylo to pro mě jako učit se znovu chodit. Navíc v prostředí, kde si neustále uvědomujete, že nemáte žádnou důvěru okolí a musíte si ji krůček po krůčku vybojovat.“
Jejím dětem v té době bylo od čtyř do osmi let. „Měla jsem při tom všem relativní štěstí, že jsem si celé to kolečko odbyla v době, kdy jsem byla na mateřské. Takže jsem po léčbě měla příležitost začít v něčem opravdu od začátku. A už když jsem na léčení šla, věděla jsem, že pak nastoupím do práce, kterou jsem si mezitím dokázala najít,“ říká.
Následujících pět let se jí dařilo kombinovat částečný úvazek s rodinou a zároveň péčí o sebe v rámci pravidelných doléčovacích pobytů, protože jak Petra často opakuje, samotnou léčbou cesta k normálnímu životu bez alkoholu rozhodně nekončí.
„Myslím si, že hodně žen se bojí jít na léčení kvůli dětem, protože se obávají, že se jim bude stýskat a že to bez nich doma nezvládnou. Jenže to, že je maminka s dětmi doma a pije, je pro všechny včetně dětí mnohem těžší, než když na nějakou dobu odejde a vrátí se střízlivá. Protože pak jim může dát mnohem víc,“ upozorňuje.
„Nejspíš zní hrozně, když řeknu, že jsem se nakonec propila k lepšímu životu a rozhodně bych to nikomu dalšímu nedoporučila,“ varuje Petra Macková. „Ale tím, že jsem si sáhla až na svoje dno a zároveň jsem dostala i díky mému bývalému manželovi šanci se od něj zase odrazit, jsem nabyla větší zodpovědnost sama za sebe. A naučila jsem se, že se nemusím nechat vláčet okolnostmi a tím, co život přinese. Všichni máme moc měnit sami sebe a to, jak žijeme.“
