Příběh Pavly Schwarzbeckové o její cestě do alkoholismu a zase zpátky je klikatý a trnitý a úzce souvisí s její rodinou, proto je potřeba začít ho v dávnější minulosti v hájovně, kde u Pavlina dědy myslivce a babičky vyrůstal její otec a jeho bratr. Pavla však už svého dědu ani hájovnu nepoznala – byl alkoholik, který svůj život ukončil sebevraždou, zastřelil se, když bylo jejímu otci pouhých osm let. Rodina se potom musela přestěhovat a vztahy mezi jejími členy byly složité a často bolavé.
„Každý z nás si ze svých rodinných kořenů nese nějaký batůžek, který se pak mezi generacemi předává dál. A i když není plně vědecky prokázané, že se alkoholismus geneticky dědí, vztahy v rodině, zázemí a výchova do toho batůžku určitě přidávají a záleží na síle každého, jak se s tím dokáže vypořádat,“ přemítá Pavla o tom, co si s sebou každý odnáší do života z rodiny.
Alkoholismus po svém otci bohužel „zdědil“ i Pavlin otec. „Táta pil v podstatě celý život, já si ho pamatuju jako alkoholika, ale pil už předtím, i když se o devět let přede mnou narodil můj bratr,“ vzpomíná blondýnka s něžným hlasem na dětství, které poznamenalo nejen otcovo samotné pití, ale také s ním spojené násilí, kterého se opakovaně dopouštěl na ní i její mamince. „Můj táta čtyřicet let proseděl na jednom místě v jedné špeluňce třicet metrů od našeho domu. Propil se až do alkoholové demence, přišel o paměť, zbavili ho svéprávnosti. A předtím, než se upil k smrti, ho paradoxně zachránilo jenom to, že dostal rakovinu, která ho přinutila s alkoholem přestat. Byť na ni po recidivě o čtyři roky později – letos na jaře – nakonec zemřel.“
Pavlino dětství tak bylo v mnohém hodně tvrdé a smutné. Do školy chodila s modřinami, které musela schovávat, stejně jako její matka, jež se úplně uzavřela do sebe. Doma byly na denním pořádku hádky, křik i rány, mimo domov se ale z navenek spořádané rodiny nesmělo nic dostat. „Dodneška mě vlastně překvapuje, že sousedi nikdy nezavolali policii nebo nijak nezasáhli. Nikdo asi nenašel odvahu to udělat,“ krčí rameny Pavla. „Já sama jsem to dokázala až ve starých dvaceti letech, kdy jsem se na chvíli vrátila k rodičům a jejich zajetých kolejí. Když jednou táta přišel domů ve svém běžném stav, začal křičet a útočit na nás, zavolala jsem na něj policii. Na stanici jsem tehdy dotáhla i maminku, aby vypovídala, ta ale jen mlčela. Nic se zkrátka nesmělo dostat mimo rodinu. Tátu nakonec pustili a za to, co jsem mu v jeho očích provedla, se mnou pak několik let nemluvil.“
Domácí situaci tutlali i prarodiče, kteří mívali ji a jejího bratra o víkendech na starost. Alespoň však dětem poskytli útočiště a úlevu od každodenního života. Výtvarně nadaná Pavla, kterou ve škole nejvíc ze všeho bavila výtvarná výchova, se pak v patnácti letech v podstatě tajně dostala na prestižní uměleckou školu Václava Hollara v Praze. „Hrozně mi v tom pomohl můj brácha, který byl celý život můj guru a vzor ve všem, co dělal, a podporoval mě. Sám tou dobou studoval architekturu a oba nás bavil umělecký svět,“ říká s láskou mladší sestra. Bratrův vliv na ni v té době bohužel rozhodně nebyl jen pozitivní, o tom ale až za chvíli.
Vysvobození v podobě odchodu z rodných Litoměřic do Prahy se však nekonalo. Pavla po nástupu na internát hodně trpěla, stýskalo se jí po příteli, s nímž v té době chodila, a odloučení těžce nesla. Dokonce se pokusila o sebevraždu, naštěstí neúspěšně. Po roce na intru si pak se spolužačkou našla privát a nastěhovala k sobě i svého přítele, jenž mezitím s těžkostmi dokončil gymnázium a jako muzikant se zhlížel v Kurtu Cobainovi včetně jeho alkoholových a drogových eskapád.
„Jasně že jsem tehdy i já jako nezletilá pila, často i s bráchou, který mě už doma v Litoměřicích a pak i v Praze brával mezi svoje známé. A já toho s nimi vždycky dost zvládla, i když mi alkohol v té době vlastně nechutnal a měla jsem tehdy ještě relativně zdravou záklopku. Co mě ale naopak hodně přitahovalo, byly drogy. Viděla jsem v nich svobodu, po které jsem prahla a spojovala si ji s uměleckým světem, kam jsem hrozně chtěla patřit.“
Spolu se svým přítelem si taky už v Litoměřicích dala první dávku pervitinu a i dnes si vzpomíná, jak jí tehdy s klukem, u něhož jí jinak vadily jeho opilecké stavy, kdy se o něj musela starat, bylo náhle dobře. „Najednou jsme si hrozně rozuměli, cítili jsme se probuzení, živí...,“ vypráví Pavla a dodává, že po tomhle zážitku si hned druhý den chtěli sehnat další dávku. Tehdy však ještě neuspěli, a tak prozatím zůstali u alkoholu. To však postupně změnila právě Praha a její možnosti.
Netrvalo dlouho a Pavla si vybudovala závislost na pervitinu, intenzivně zkoušela i další drogy včetně LSD, lysohlávek i heroinu a vůbec se snažila žít životem uměleckého bohéma, tak jak si ho v té době představovala. Intenzivně jí v nastoleném životním stylu podporoval jak přítel, tak i bratr, který se v té době už sám propil k alkoholismu.
Takový režim samozřejmě nešel dohromady se školní docházkou a Pavla studium stále víc zanedbávala. „Docela dlouho se mi ale dařilo se ze všeho vylhat. Možná tím, jak jsem byla z domova od dětství zvyklá věci tutlat, nebo i kvůli mé závislosti jsem se rychle naučila dobře lhát a manipulovat s lidmi,“ říká. „Vymlouvala jsem se třeba na to, že mám nemocnou mamku a musím být doma. Časem už jsem ale byla schopná hodit si kámen na nohu a trochu si polámat kůstky, abych nemusela do školy a mohla jít do baru nebo jinam a dát si lajnu.“
Ani vymýšlení výmluv však nefungovalo donekonečna a Pavlu za nedostatečnou docházku (a přestože navzdory všemu dokázala odevzdávat potřebné školní práce) ve třeťáku ze školy vyhodili. „Přijela jsem tehdy k prarodičům a nalhala jim, že školu zavřeli, a proto jsem skončila. A oni mi to uvěřili.“ Její bratr se poté po absolvování architektury dostal na UMPRUM na scénografii a Pavla se tam po vzoru svého staršího sourozence rozhodla vydat taky, přestože stála spíš o malbu.
V té době už se její závislost rozjela natolik, že si pervitin píchala přímo do žíly. Začala krást v obchodě alkohol a posléze na různých akcích i telefony, které pak nosila do zastavárny. Její vztah s přítelem byl v té době v podobně špatném stavu jako oni sami. Oba tehdy měli i další partnery. „Nebyly to ale vztahy na jednu noc. Pořád jsem hledala lásku, strašně jsem po ní toužila, ale nedostávala jí tolik, kolik bych potřebovala, takže pořád hledala někoho, kdo mi ji dá. Toužila jsem po věrnosti, stabilitě, milující rodině. Ale hledala jsem ji na špatných místech,“ krčí rameny Pavla.
Když se pak Pavla ve druháku na UMPRUM dopustila toho, že práci svého kolegy vydávala za svou, škola se s ní rychle rozloučila. „Do Litoměřic jsem se vrátila v devatenácti s ostudou, a navíc jsem v té době absolvovala už třetí potrat, pokaždé s někým jiným. S přítelem jsme v té době byli od sebe. Byla jsem nešťastná a rozhodnutá svůj život změnit. Toužila jsem přestat lhát.“
Aby se jí to mohlo podařit, dokázala se přihlásit na psychiatrii a následující dva roky byla čistá, bez drog i alkoholu. Navíc se rozhodla dodělat střední školu a zapsala se na gymnázium. S partnerem se k sobě rychle vrátili, znovu spolu začali bydlet a pak se i vzali. „O ruku jsem ho požádala já,“ usměje se Pavla, ale obratem dodá, že manželství vydrželo jenom chvíli. Její muž tehdy stále pil, a navíc ji začal podvádět s její nejlepší kamarádkou, což Pavlu hluboce zasáhlo. Když jí ale pak jednou nabídl dávku, viděla v ní podle svých slov způsob, jak k sobě opět najít cestu jako dřív. Zanedlouho byla opět závislá na pervitinu, a i když s odřenýma ušima zvládla dojít k maturitě, svůj život v rukou neměla.
„S manželem jsme už spolu nebydleli, přespávala jsem u mužů, s nimiž jsem tehdy chodila. Pořád jsem se ale za ním vracela. Pak jsem znovu otěhotněla a nevěděla jsem, s kým,“ popisuje Pavla smutně, ale věcně svůj tehdejší stav, v němž zažívala několikahodinové křeče, které proležela v posteli, i toxickou psychózu, kdy viděla věci, které nebyly. „Stala jsem se závislá i na sexu, protože to byla jediná cesta, jak najít uvolnění.“
Pervitin opět kombinovala s alkoholem, ale toho, že se stává závislá i na něm, si dlouho nevšimla. „Pervitin má tu vlastnost, že všechno přebije, takže jsem toho mohla vypít spoustu, ale účinek byl minimální. A ještě jsem měla pocit, jak jsem dobrá, že toho tolik snesu.“ Víc než rok zažívala zběsilou jízdu, až ji jednou v baru fyzicky napadla jiná zfetovaná žena a Pavla se z toho zážitku na místě zhroutila. Na pomoc tehdy přišel jeden z jejích kamarádů, který ji u sebe nechal přestat a pak ji vzal na výlet do Teplic, kde po setkání s dalším ze svých známých zůstala dalších sedm let.
„Tehdy jsem se ze dne na den odstřihla od pervitinu s tím, že začnu budovat něco zdravého. Říkala jsem si, paráda, já už nejsem závislá! Jenže mi nedošlo, jak moc jsem se mezitím stala závislou na alkoholu.“ Její tehdejší láska přebila tu první, nebyla ale o nic méně toxická. Pavla měla pocit, že konečně potkala někoho, kdo rozumí její lásce pro umění, kulturu a filozofii, a ve společném domě se pořádala setkání a debaty podobně smýšlejících. Samozřejmě spojená s popíjením. „Byla jsem bohém a všichni mě takovou brali, cítila jsem se mezi nimi skvěle, což ale zpětně vůbec nebylo dobře. Chtěla jsem hýřit, i když moje tolerance vůči alkoholu nebyla bez pervitinu tak vysoká.“
A opravdu hýřila víc a víc. Kvůli jedné ze svých kocovin se ani nestihla včas dojet rozloučit s babičkou, která mezitím zemřela, byť lítost nad tím prý důsledně procítila až o řadu let později v léčebně. Postupně se dostala do stavu, kdy zažívala „okna“, víc než jednou se jí stalo, že se probudila v mokré posteli, kterou nevědomky počůrala. Několikrát i upadla a zranila se, což dodnes dokazuje třeba jizva na jejím čele a koleni. „Byla jsem ve stavu, kdy jsem mohla mít víc než tři promile a pořád jsem dokázala komunikovat. A kdy se mi ve chvílích začínajícího absťáku klepalo celé tělo a hrozně jsem zvracela.“
Časem taky opadla počáteční zamilovanost a Pavlu začalo trápit, že její partner, který hojně užíval marihuanu, rád tráví čas sám bez ní v rauši. Opět se cítila sama, nespokojená a i v tom jí alkohol pomáhal. „Já jsem pořád měla pocit, že kdybych chtěla přestat, tak můžu, klidně ze dne na den, jako se mi to podařilo s pervitinem. A někdy jsem třeba i na měsíc opravdu přestala. I proto jsem si navzdory všemu dlouho myslela, že vlastně nejsem skutečně závislá.“
Stále víc začala toužit po návratu do Litoměřic. Požádala bratra, který se v té době sám už dokázal z alkoholismu dostat, aby jí pomohl zrekonstruovat byt po zesnulé babičce, kam se posléze nastěhovala i s teplickým přítelem. Dokonce se nechala na tři měsíce hospitalizovat na psychiatrii, ne však jako alkoholička, ale kvůli depresím a poruše příjmu potravy. Z léčby se vrátila s pocitem, že je zdravá, začala cvičit, zdravě jedla. Zhruba po půl roce se ale pomaličku, po doušcích, začala k alkoholu vracet. „Nejdřív to bylo třeba Frisco, malé pivo, trochu vína s colou... Brzy z toho ale začaly být zase celé lahve,“ glosuje spirálu Pavla.
Přítele její pití ale nebavilo a často odjížděl do Teplic. Když ho pak Pavla jednou podvedla, po sedmi letech se rozešli. Zase ale měla pocit, že třeba našla tu pravou lásku, a rovnou zůstala u nového muže v jeho zahradním domku. Chvíli pak dokonce žila jako bezdomovec – to když se k ní kvůli rekonstrukci vlastního bytu dočasně nastěhovala její matka, s níž nedokázala vyjít. Pak přišel další muž, tentokrát s bydlením na lodi, a nějakou dobu spolu byli. Co ale s Pavlou zůstávalo pořád, byl alkohol. Když potom v roce 2021 prodělala žlučníkový záchvat a lékařka ji poslala do nemocnice, lékaři u ní navíc zjistili úplně zničená játra. Po třech dnech pobytu v nemocnici prodělala delirium a přísahala si, že tenhle stav už nechce nikdy znovu zažít.
Jenže uběhlo jen pár měsíců, než si společenská Pavla dala skleničku vína s kamarády a začala opisovat další kruh. Tentokrát však bylo něco jinak. Během hudebního festivalu potkala svého současného muže. Tehdy spolu strávili noc, po níž hned následovala další setkání a Pavla za pár týdnů zjistila, že je těhotná. „Bylo to pro mě po tom všem, co jsem měla za sebou, strašně krásné. Po miminku jsem v té době hrozně toužila a to, že se to stalo, jsem považovala za dar z nebe. A věděla jsem, že kvůli němu prostě musím přestat pít, tentokrát doopravdy.“
Ono „doopravdy“ pro Pavlu znamenalo, že se konečně přihlásila k pobytu v protialkoholní léčebně. „Věděla jsem, že tam nastupuju jako alkoholička, ale vůbec jsem se s tím vnitřně nedokázala smířit. Asi až po třech měsících pobytu jsem si připustila, že alkoholička skutečně jsem. Navíc jsem tam přišla namistrovaná, že přece vím, jak to chodí, protože jsem měla zkušenost z pobytu na psychiatrii. Ten řád, který tam, panuje, jsem si ale vůbec neuměla představit. A jsem nějen za něj celému týmu kolem Apolináře nesmírně vděčná, hodně mi to dalo i do života po léčebně,“ popisuje Pavla vstávání v šest hodin, rozcvičku, ranní sprchu studenou vodou, snídani..., body, které si v životě udržela dodneška, kdy je dva roky střízlivá a s partnerem vychovávají dceru Johanku, narozenou dva dny poté, co Pavla dokončila léčbu.
„Během léčby jsem se musela smířit se spoustou věcí, které jsem udělala sobě i druhým, protože jinak bych se nikdy neposunula dál. Musela jsem si připustit, jak moc jsem byla sobecká, že jsem lhala, kradla, podváděla, ubližovala. Ale taky jsem se musela smířit se sebou, že se to všechno sice stalo, ale že to může být i jinak, když se budu opravdu snažit. Shodit ze zad ten batoh plný viny je pro mě skutečná svoboda.“
