Alkohol jsem začala pít už na studiích, ale jen příležitostně. S partou ze školy v hospodě nebo na horách. Zůstala jsem většinou u jednoho piva nebo grogu. Nic moc mi neříkal, pila jsem jen proto, že pili ostatní.
Pozvolný vývoj mé závislosti začal až po nástupu do práce. Nejprve jsme si s manželem dávali večer sklenku tvrdého alkoholu nebo dvě skleničky vína. Zjistila jsem, že se mi pak lépe spí, a ráno jsem se cítila odpočatá. Bez alkoholu se mi špatně usínalo. V práci v bankovnictví jsem byla velmi spokojená, tenkrát brzy po sametové revoluci jsme byli všichni nadšení, učili jsme se každý den nové věci, řešili nové výzvy... Bylo ale také náročné skloubit práci a doma ještě péči o dva malé syny. A s pomocí alkoholu se večer hlava příjemně vypnula.
Naše pití po večerech bylo stále častější a množství alkoholu přibývalo. Po nějaké době mi společně vypité dávky přestaly ke spokojenému usnutí stačit a tajně jsem ještě upíjela ze zásob. Aby se na to nepřišlo, začala jsem si sama kupovat lahve vodky, schovávala je ve skříních a tajně upíjela. Sama před sebou jsem se obhajovala tím, že potřebuju prostě po náročném dni v práci pořádně vypnout a že tím vlastně jen supluju prášky na spaní. Množství vypitého alkoholu se však pozvolna zvyšovalo. Přes den v práci i potom doma s dětmi jsem normálně fungovala, dokonce jsem měla pocit, že toho zvládám víc. Toto období trvalo poměrně dlouho, s malými přestávkami skoro celý můj pracovní život.
Několik prvních let jsem tajně pila jen večer. Ve společnosti více lidí, kde se pil alkohol, jsem se držela zpátky, zůstávala jsem skoro vždy střízlivá a nikdy nad sebou neztratila kontrolu. Těšila jsem se domů, kdy si sama dám svůj příděl na dobrou noc. S pomocí alkoholu jako prášku na spaní jsem zvládla i rozvod a s novým přítelem dál vychovávala své dva syny.
Po odchodu přítele se mi zbortil svět a pití se pro mě stalo všelékem. Dávala jsem si už po návratu z práce, večer a často i ráno před odchodem do práce na posilněnou. Vyháněla jsem jím smutek ze samoty, vyčerpání z práce, obavy z toho, jestli se mi v práci podaří vyřešit další obtížný úkol. Někdy mě dokonce večer v posteli v mírné opilosti napadlo řešení problému, na které jsem nemohla za střízliva dlouho přijít. Pila jsem půl lahve vodky až celou denně. I o víkendech. Děti ani kolegové v práci na mně nejspíš nic nepoznali, alespoň mi nikdo nikdy nic neřekl. Občas se mi ale už stávalo, že mi vypité množství nesedlo, ráno jsem nebyla schopna vstát a jít do práce a řešila to půldny nebo dny dovolené. Uvědomovala jsem si, že to s mým pitím už asi není v pořádku, ale sama sebe jsem přesvědčovala, že až budu chtít – až mi bude v životě líp –, tak přestanu.
Pak jsem poznala svého současného manžela. Byla jsem s ním šťastná a přestala jsem tajně pít. Postupně jsme si ale na můj popud začali dávat večer dvě až tři sklenky vína a to mi stačilo ke klidnému usínání.
Po pár letech společného života v Praze odešel můj muž do důchodu a dohodli jsme se, že natrvalo zůstane v našem domečku pro prarodičích v Českém ráji a dobuduje jej pro naše bydlení v důchodu.
Já jsem kvůli práci zůstávala přes týden v Praze a jezdila za ním o víkendech. V té době se mé pití rapidně zhoršilo. Při cestě z práce jsem si cestou do prázdného bytu kupovala lahve vodky a vína a pila až do usnutí. V práci jsem pak už často cítila, že nejsem ve své kůži, a plnění některých úkolů jsem odkládala ze dne na den, až mi bude líp.
Brzy jsem si uvědomila, že takhle už nemůžu fungovat, a rozhodla se odejít z Prahy za manželem. Našla jsem si práci mimo svůj obor, v sociálních službách. Práce mě bavila a naplňovala, ale současně jsem cítila stres z administrativy, která s ní byla spojená. Dělala jsem často chyby, navíc mě stresovala moje přímá nadřízená, která mi nepomáhala, spíše mě shazovala. Začala jsem si kupovat čepované víno, schovávala je všude možně a tajně pila. Při pití i během dne jsem se cítila příjemné uvolnění a v práci mi to nevadilo. Manžel mi občas mé skryté zásoby objevil, slíbila jsem pak nápravu, vydržela pár dní. Pak jsem si našla nové skrýše a pila dál.
Po nějaké době jsem byla nucena v důsledku neshod s mou nadřízenou z práce odejít a kolotoč pití se nekontrolovaně roztočil. Pila jsem prakticky nepřetržitě, přes den jsem byla malátná, polehávala jsem a večer chodila brzy spát. Manžel ze mě byl nešťastný, společně se syny mě přemlouvali, ať se léčím. Vždy jsem slibovala, že přestanu pít, že to zvládnu. Začala jsem docházet k MUDr. Pekárkové a s její pomocí a s nasazením Antabusu jsem pár týdnů vydržela nepít. V prosinci 2018 jsem se ale nechala semlít každoročním předvánočním běsněním, které jsem již od mlada neměla ráda, koupila si lahev vodky a přepila dokonce Antabus. Na sezení k paní doktorce Pekárkové jsem dorazila ještě mírně opilá a paní doktorka mi poměrně důrazně doporučila ústavní léčbu. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že svoje pití sama nezvládnu. Že se prostě musím odevzdat NĚKOMU nebo NĚČEMU vyššímu, co mi snad pomůže.
Svůj tříměsíční pobyt v léčebně bych přirovnala k něčemu mezi pionýrským táborem a vojnou (kterou znám sice jen z vyprávění, ale poměrně častého). Nezapomenu na jedno sezení, které se odehrálo v léčebně s terapeutem a s mým manželem. Manžel měl vyprávět o tom, jak se cítil, když jsem pila. Hodně se rozpovídal a já bych se v té chvíli nejraději zahrabala 100 metrů pod zem... Nejhorší ze všeho byla ta jeho beznaděj a přitom ta neochvějná víra, že snad bude líp.
Po ukončení léčby jsem odešla do předčasného důchodu a začala si plnit svá přání – cestování, zpívání ve sboru, poklidný život v domečku s manželem a s pejskem.
Nechtěla bych, aby z mého příběhu vyznělo, že s alkoholem se vlastně dá dlouhodobě žít. Nevím, o kolik by byl můj život bez něj jiný, dívám se teď především dopředu. Vím, že jsem měla obrovské štěstí, že se dlouhodobé pití zatím nepodepsalo na mém zdraví a hlavně ani na mých osobních vztazích. Ale vím, že jsem byla jen krůček od toho, že zůstanu úplně sama.
Moje poselství je, že alkohol vás – dříve či později – vždycky dostihne, a pokud se mu nepostavíte čelem, zničí vás.
