S Šárkou Szendzielarz se scházíme v Manifestu na pražském Andělu. A zatímco si nad ledovou kávou uprostřed letního horka povídáme o životě, náhle se k nám přitočí místní barman, aby nám představil aktuální nabídku drinků. Krátce po něm přichází jeho kolegyně s pozvánkou na chystanou víkendovou party s důrazem na vybrané koktejly. Za jiných okolností úplně normální situace, jenže ve chvíli, kdy naproti vám sedí žena, která si prošla alkoholismem a je hrdá na to, že už víc než devatenáct let nepije, celá nabídka dostává poněkud bizarní rozměr. A mně znovu dochází, jak moc je alkohol součástí našeho běžného fungování, aniž by se nad jeho dostupností a všudypřítomností kdokoli pozastavil.
Šárku samotnou ale tyhle události nechávají úplně v klidu. S klidným úsměvem si poslechne, co mají místní profesionálové na srdci, a pak prostě pokračuje ve vyprávění. „Mám štěstí, že děti moji historii s alkoholem vůbec neznají. Ale oba odmala vědí, proč se vyhýbám alkoholu, považuju to za důležité,“ vypráví maminka patnáctileté dcery a třináctiletého syna.
Její vlastní dětství bylo dobrodružné. „Když mi bylo devět, s rodiči jsme emigrovali do Německa. Psal se rok 1989, ale začínali jsme standardně v utečeneckém táboře. Bylo to pro mě hodně těžké, ocitla jsem se v neznámém prostředí a vůbec jsem neuměla německy, ale za půl roku ve škole jsem se dost rozmluvila, našla si kamarády... Jenže po dvou a půl letech se naši rozhodli vrátit do Česka a já začínala zase od začátku, jen pro změnu s nedokonalou znalostí české gramatiky, hlavně pravopisu. Což mi dost podkopalo sebevědomí,“ vybavuje si elegantně oblečená štíhlá žena, která letos oslaví pětačtyřicátiny.
„U nás doma se pilo všude, alkohol byl normální součást rodinného fungování. Mě samotnou otec poprvé opil, když mi bylo dvanáct. Jeli jsme tehdy na výlet za babičkou, on mě vzal s sebou za kamarádem do hospody, a abych je neprudila, koupili mi pivo. Z toho dne si už jen pamatuju, jak jsem na sluníčku vrávorala domů a jak mě máma ukládala do postele a hrozně se na tátu zlobila. Naši se pak rozvedli, když mi bylo čtrnáct, a v patnácti už jsem s tátou chodila do hospody celkem běžně a vypila s ním klidně čtyři dvanáctky.“
Šárka s rozvodem rodičů získala docela velkou volnost a užívala si jí obdobně jako hodně mladých lidí – kamarády chodili na pivo, kouřili marihuanu, bavili se. „Jsem zrychlená, dynamická, odmalička mi všichni říkali, že jsem divoká. A já jsem tuhle svoji charakteristiku zařadila do svého životního stylu,“ říká Šárka, která se v té samé době zároveň začala potýkat s poruchami příjmu potravy, střídavě procházela obdobími anorexie i bulimie.
„Byla jsem sice pravidelným konzumentem a neměla jsem míru, ale zároveň to ještě nebylo za hranou,“ vzpomíná Šárka Szendzielarz a dodává, že zkusila i jiné drogy, která jí podle jejích slov nebavily, protože na ni měly povzbuzující účinek, zatímco jí vyhovovaly spíš tlumící účinky alkoholu a marihuany. „Měla jsem i období, kdy jsem pila minimálně a spíš jsem hulila, protože mě marihuana uklidňovala.“
V tomto období Šárka marihuanu kouřila někdy klidně už hned ráno, aby se dostala do pro ni příjemně utlumeného stavu. „Tehdy jsem intenzivně lítala jak v anorexii, kdy jsem jedla třeba jen půlku jablka denně, tak v bulimii, kdy jsem naopak zvracela i víc než dvacetkrát za den. A marihuana mi pomáhala ztlumit bolest a smutek, které jsem v životě cítila. Alkohol se mi začal vymykat z rukou zhruba v době, kdy mi bylo dvacet.“
Své dvacetiny oslavila Šárka v Řecku, kam se vypravila po maturitě na gymnáziu za svým tehdejším přítelem. Nejdřív jenom na krátkou dobu, pak si tu však našla práci – nejdřív v turistické kanceláři, následně ve zlatnictví a pak začala pracovat v baru. A podobných podniků v následujících dvou letech vystřídala několik. V té době začala pít i o samotě, nejen ve společnosti. „Nad pitím už jsem někdy ztrácela kontrolu. Probouzela jsem se třeba s modřinami a přemýšlela jsem, jak jsem k nim přišla,“ vracejí se jí vzpomínky.
Po dvou letech se s přítelem rozešla a rozhodla se vrátit domů. Návrat však byl pro mladou ženu hodně náročný. Měla zlomené srdce, začalo se u ní projevovat astma. Navíc její už tak komplikovaný vztah s otcem ještě víc narušila jeho tehdejší partnerka a všechno nakonec skončilo konfliktem, o němž Šárka sice nechce sdělovat podrobnosti, ale vedl pro ni k několikaletému přerušení kontaktu.
Navzdory tomu, že nebyla v mentálně dobrém rozpoložení, se jí podařilo nastoupit na vysokou školu v Brně, kde si jako obor vybrala řečtinu a němčinu. „Výšku jsem v podstatě propila, i když v prváku jsem ještě dokázala fungovat. Na druhou stranu už jsem pila denně, ze školy jsem spěchala, abych si koupila krabici vína pro sebe a pak jsem ještě šla s kamarády na tah. Druhák už jsem s tímhle tempem ale dokončit nezvládla. I když jsem se do třeťáku dostala, musela jsem si přetahovat předměty, které jsem nezvládla buď kvůli nedostatečné docházce nebo kvůli špatným výsledkům,“ říká Šárka, která během studijního období pendlovala mezi Brnem a Ústím, kde částečně přebývala u přítele a částečně u maminky.
„Snídala jsem tehdy už lahev vína, abych vůbec dokázala fungovat. A když jsem zkusila přestat, víc se mi rozjely problémy s jídlem. Byl to nekonečný, strašně vyčerpávající kolotoč,“ vzpomíná žena, která v té době kvůli podlomenému zdraví i následkům propitých nocí často končila v nemocnici. „Jednou jsem se třeba probudila ve špitálu a nemohla jsem se hýbat, protože jsem si strašně narazila pánev. A podobných historek mám mnohem víc.“
Šárčino pití se v době, kdy se naplno vrátila do Ústí, už nedalo utajit a v rodině začaly konflikty s matkou. Ty vyeskalovaly až v situaci, že se musela i se svým přítelem odstěhovat do bytu po své sestře. Spolu se stěhováním pro ni začala nejhorší, zhruba roční fáze jejího pití, kdy už nad ní neměla dohled ani rodina, ani nikdo další. Alkohol doma schovávala i před přítelem, přestože jinak spolu do hospody chodili. „Preferovala jsem krabicové víno, jednak proto, že bylo levné, ale hlavně se obalů dalo snáz zbavit a necinkaly,“ popisuje jeden ze svých tehdejších tajných „hacků“. Peníze si vydělávala na různých brigádách, které prý někdy končily dobře, ale jindy z nich prostě utekla.
„Když mě někdo viděl ve špatném stavu nebo mi začal něco vyčítat, prostě jsem se od něj odsekla. Stýkala jsem se pak už jenom s lidmi, kteří mě neřešili nebo byli na stejné vlně. Lhala jsem a schovávala se, protože jsem sice věděla, že to není dobré, ale nechtěla jsem, aby to vědělo moje okolí,“ popisuje Šárka.
I když se jí v té době zdálo, že z celé spirály neexistuje cesta ven, nakonec přece jen přišel pro ni zásadní okamžik. „Všechno se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem na rodinné oslavě slyšela moji mámu říct, že se smířila s tím, že umřu,“ říká Šárka.
Hned druhý den po oslavě požádala maminku, aby zavolala na na psychiatrii v Ústí, aby mohla nastoupit do léčby. Psal se únor 2005, bylo jí pětadvacet, vážila 46 kilogramů a posledních deset dní před nástupem na detox už nemohla jíst ani spát – jenom pila. „Cítila jsem se tak hrozně, že jsem tehdy chvílemi přemýšlela i o sebevraždě,“ přiznává Šárka, která po posléze prošla i léčbou v pražském Apolináři.
Tím však její boj s osobními démony ještě neskončil. Teprve poté, co prošla 18týdenní léčbou, začala Šárka řešit poruchu příjmu potravy. „Musela jsem svoje věci řešit postupně, neměla jsem vůbec sílu se poprat se vším najednou,“ pokývá hlavou. „Vyřešit si vztah k jídlu mi pak trvalo ještě další rok a půl. V té době už jsem ale poznala svého manžela, který od prvního dne věděl, že jsem alkoholička a mám problémy s příjmem potravy a hodně to se mnou řešil. Byl velmi důsledný a pomáhal mi. Úplně zásadní však pro mě bylo to, že jsem otěhotněla, že ve mně začal růst nový život.“
V době, kdy Šárka Szendzielarz otěhotněla, už žila se svým současným manželem v Praze a pracovala pro globální společnost, kde se během necelého roku od nástupu vypracovala na manažerskou pozici s mezinárodním přesahem a vedoucí pozici zastává i dnes, po téměř 18 letech v téže firmě.
Alkohol už součástí jejího života není dlouho, problémy se zkresleným vnímáním sebe sama si však řeší dodnes. „Někdy to není snadné, ale opravdu se snažím být na sebe hodná. Chodím cvičit, protože mi to dělá dobře, dovoluju si jídlo,“ konstatuje Šárka a dodává, že se zdravý vztah k tělu snaží předat i svojí patnáctileté dceři. „Smířit se se sebou i s tím, co máme za sebou, je zvlášť pro nás ženy hodně těžký a dlouhý proces. Stojí ale za to na sobě pracovat. Dneska už jsem na řadu věcí pyšná, včetně toho, že mě můj muž ani moje děti nikdy neviděli opilou.“
Na závěr svého vyprávění Šárka Szendzielarz dodává jedno velké varování pro všechny. „Velký problém vidím v tom, že když jste mladý člověk, lidé kolem vás mají tendenci problém s pitím bagatelizovat. Mladí přece pijí, patří to k věku. A ono vás to vlastně i uklidní. Jenže to je špatně. Na tom, kolik vám je, totiž vůbec nezáleží, spadnout do závislosti můžete, ať je vám, kolik chce,“ říká. „Navíc má každý jinou dobu, než se do závislosti propije. Někomu to trvá deset let, někdo v podobně špatném stavu skončí za dva roky. A je hrozný nesmysl myslet si, že někdo je opravdovější alkoholik jenom proto, že se vydržel upíjet dekádu nebo i dvě.“
